Zdraví Vás německý boxer Čita

Jmenuji se Jana a jsem panička Sindy a Čity. Můj muž se jmenuje Milan a naše dcery jsou Lenka a Klára. To je něco malinko o nás. Ale jsme tady kvůli našim pejskům, tak tahle informace úplně stačí. Stejně se tady určitě rozjedu, takže se toho dozvíte daleko víc.

Jak to všechno začalo? To budu muset začít od Barona. Baron byl náš německý ovčák, kamarád a velký hlídač. Nikdy jsme s ním neměli vůbec žádné problémy i přes to, že neměl vůbec žádný výcvik. Na přivolání přišel vždycky a v přítomnosti naší nebo našich známých se choval vzorně. Nikoho neobtěžoval a  na nikoho bezdůvodně nevyjel. Ale on spíš zastrašoval, protože nikdy nikomu neublížil. Moc rád se mazlil a uměl si o to krásně říct. Prostě vzal opatrně něčí ruku do tlamy a strkal si ji k zádům. Taky se rád česal a na jaře si to vždycky při línání užíval. Když byl mladší, tak na vycházkách neexistovalo, aby se vzdálil na víc než 5 metrů. Nepamatuji se, že by se pustil za nějakým zvířetem, nebo že by někdy utekl. Byl prostě od přírody chytrý, protože my jsme tomu výcviku moc nedali. Bohužel ke stáru trpěl artrózou, špatně chodil a měl bolesti. Měli jsme ho moc rádi a často na něho vzpomínáme.

Další do rodiny přišla Sindy. Malá hnědá kulička, která si nás všechny omotala okolo prstu. Domů jsme si ji přivezli, když bylo Baronkovi asi 8 let. Ze začátku se mu to moc nelíbilo, ale postupem času z nich byli velcí kamarádi. Rádi si spolu hráli a taky hlídali. To Baron naučil Sindy dokonale. Jak se něco hne u plotu, už je tam. Jinak středobodem světa je pro Sindy miska s papáním a místečko někde v teple. Vycházky má taky moc ráda, ale já si myslím, že ještě radši má, když se z ní vrátíme a dostane nášup. Teď má někdy plné tlapky práce s výchovou Čity. Je srandovní pozorovat, jak se boxerka začne krčit, když na ní zabublá 7 kilový kokr. Byla tady prostě první a ten boxík musí poslouchat. Je moc trpělivá. Dříve hodně trpěla na záněty uší, často jsme je museli čistit a vykapávat. Dneska si nechá všechno líbit, i když je vidět, že se to vůbec nemá ráda. To samé platí i úpravě srsti. Několikrát jsme byli na stříhání u paní kadeřnice a pak jsem se naučila stříhat sama. Drží, protože se to po ní chce, ale když je vše hotovo a dostane za to odměnu, tak je vidět, jak je ráda. Samozřejmě má i špatné stránky. Třeba nás odnaučila nechávat cokoli jedlého v jejím dosahu, když nejsme doma. Takhle dokázala spucovat třeba misku paprik, sáček želatinových medvídků, 40 dkg šunkového salámu na chlebíčky atd. Hlavně že jí nikdy nebylo zle. A taky žebrá. To je samozřejmě naše práce, ale snažíme se ji to odnaučit. U nás už to většinou zabírá, ale návštěvy stejně přijde upozornit, že je tady, a že padá hlady. Slabší povahy většinou podlehnou. Je to prostě naše Pipinka ( tak jsme ji začali říkat už jako štěňátku ) a já se vždycky těším domů na tu vítačku. Takovou nefalšovanou radost Vám dokáže ukázat opravdu snad jenom pes.

A teď nás vítají zase ve dvou. Sindy přijde pomoct naše Čita. Od malinka byla hrozně rozpustilá a hyperaktivní. V prvních měsících byla spíš škodič, ale po prvním hárání jako když mávne proutkem. Během pár dnů se uklidnila a od té doby už nic nevyvedla. Od zkušených chovatelů jsem slýchala upozornění, co takový boxer dokáže, když se začne nudit, ale někdy jsem se chytala za hlavu. Ona spíš dělala nepořádek, ale zato kvalitně. Ale taky nám dokázala uhryzat kabel od telefonu, takže jsme se nejen nikam nedovolali, ale taky byl v háji internet. Naštěstí se jí nic nestalo a vše se brzy opravilo. Vlastně až s Čitou jsem se pejskařině začala věnovat trochu víc. Věděla jsem, že takový pes potřebuje výcvik a výchovu. A tak to zkouším. Hlavně se to všechno musím učit já sama, protože jsem nikdy nic takového nedělala. Ale strašně mě to baví a učím se pořád dál. Společně s Čitou jsme absolvovaly základní výcvik a teď chodíme trénovat agility. Docela nás to baví, ale já bych stejně ráda v budoucnu zkusila alespoň poslušnost a možná i stopy. Na obrany je prý Čita moc měkká. Snad se nám to povede. Čita má tu smůlu, že se to vlastně na ní všechno učím, snažím se jí maximálně věnovat a doufám, že ji nezkazím. Na cvičáku nás docela chválili a na tréninku to taky docela jde. Bohužel na žádné závody to asi nikdy nebude, protože já jí nebudu stíhat. Je strašně rychlá.

Jednou bych moc ráda měla boxerku s PP. Do tohoto plemene jsem se zamilovala a dál se jim chci věnovat. Je to zatím hudba budoucnosti, protože se toho musím ještě moc a moc učit, abych si s klidným svědomím mohla takového psa vzít. Taky musím chovatele přesvědčit, že mi můžou svého pejska svěřit.

Takže já jdu čerpat nové poznatky a zase se brzy ozvu.