Jak jsem se zabydlela...
Do našeho domečku jsem se nastěhovala v pátek. Naši si asi říkali, že je to dobře, protože si na sebe trochu přes víkend zvykneme. Byla to pravda. Já jsem si zvykla poměrně rychle. Ani první noc se mi vůbec nestýskalo. V kuchyni a na chodbě byl pro mě připravený pelíšek. Jen mi bylo líto, že Sindy může spát nejen v ložnici, ale dokonce v posteli s našima. Později jsem se dozvěděla, že panička zakázala mě do postele brát. Prý by jsme se tam všichni nevešli, a jestli mě tam páníček zatáhne jako Sindy, tak si mě tam nechá a páníček půjde spát pod věšák. Asi se leknul, protože pod věšákem jsem skončila já.
Byly prázdniny, tak jsme si to s holkama užívaly. Hrály jsme si, chodily jsme na zahradu a pomalu mě vychovávala i Sindy. A jednoho dne si holky začaly připravovat batohy s nějakýma knížkama, Lenka si sbalila i nějaké oblečky a pořád mluvily o nějaké škole. Já jsem moc nevěděla, co to je, ale brzy jsem to zjistila. Škola je to ,když malé štěňátko zůstane samo doma a je mu moc smutno. Všichni říkali, že to zvládnu, a že se na mě bude chodit dívat babička. Že tady bude Sindy a ta mě ohlídá.
Pár dní to klapalo. Pak jsem si začala říkat, že by to chtělo nějakou akci. Trochu to tady přispůsobit potřebám malého štěndy. Zkusila jsem ustlat gauč a křesla a polštářky taky vypadaly líp na zemi. Asi se to našim moc líbilo, protože panička mávala rukama. Tak jsem po pár dnech udělala úklid ve větším. Gauč i křesla jsem měla ustlané, tak mě napadlo, že paničce přesadím kytky. To se možná vymklo, protože tolik květináčů na to množství sazenic nemají ani u Starkla. S tímhle už jsem takový úspěch neměla. Do té doby u nás neměli mezi kuchyní a chodbou dveře. Najednou se tam objevily. Prostě mě do kuchyně už nepustili. Zůstala jsem na chodbě i se Sindy. Jenže ta pořád spí. Jak to může vydržet? Vždyť je tady tolik zajímavých věcí. Koberec - musela jsem ochutnat z každého rohu. Nebylo to nic moc, ale co když ten další roh už bude chutnat líp? Pak jsem objevila taštičky a v nich spoustu zajímavých věcí. A zase průser - prý to byly nějaké šminky a asi je holky potřebovaly, protože docela nadávaly. Panička říkala, že už toho má dost a že už jsem trochu větší a můžu být přes den venku. Páníček musel jít a udělat mi boudu. Je v ní dost místa a docela se mi líbí. Ale stejně do ní jdu jen když prší a nejradši jsem se všema pohromadě.
Teď už jsem velká a prý taky rozumnější. Panička říkala, že jsem se po prvním hárání úplně změnila. No to je jasný. Už nejsem žádný malý štěnda.